"A je opravdu můj?" zeptal se otec mámy, když mu řekla, že s ním čeká
dítě. Mě. Když odpověděla ano, bylo to naposled, co ho viděla. Vrátil se
ke své manželce a dcerám. Jako kluk jsem si často představoval, jaké
by to bylo, kdybych byl nejlepším fotbalistou planety, zvedl nad hlavu
pohár pro vítěze Ligy mistrů a on, velký fanoušek fotbalu, by mě viděl
na titulních stranách všech novin cestou do práce. Stál bych mu pak za
to, aby se za mnou aspoň jedinkrát v životě přijel podívat?
Naštěstí si máma našla nového tátu. Byl fajn. Vzali se, udělali mi
bráchu a mě přejmenovali, abychom byli ta pravá rodina. Hodně s námi
sportoval, učil nás všemožnejm lumpárnám a pak nám taky všem třeba
rozbil pořádně hubu. V podmínkách, ve kterých jsem vyrůstal, to bylo
celkem normální. Na pražském sídlišti bylo zvykem, že obden u někoho z
baráku byli policajti. Jednou, když nalitej přijel domů a mlátil mámu v
kuchyni, přišel jsem k němu a řekl mu, že až budu velkej, tak ho zabiju. Prohodil mě skleněnejma dveřma.
Ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. "Stala se tragédie." neslo
se barákem a já v nepříjemné atmosféře kráčel k našemu bytu. Na chodbě
stála babička a zvolala na mě "Pojď domů, umřel ti táta." Jako
devítiletej kluk jsem absolutně nechápal, proč máma brečí. Zatímco se jí
zhroutil svět, já prožíval své velké vítězství. Věděl jsem, že teď už
bude líp. Bez něj bude náš život lepší. Umřel, když hrál ruskou ruletu.
Myslím, že to přesně charakterizuje to, jak žil a jaký byl. Totální
idiot.
Na jeho pohřbu jsem neuronil ani slzu. Když jsem po několika letech
viděl fotku z obřadu, zdálo se mi, že se na ní dokonce usmívám. V ten
den jsem s idiotem pohřbil i své dětství. S mámou samoživitelkou, kdy
jsme dřeli bídu s nouzí, jsem to měl prostě v životě těžší než ostatní. A
já se stal tvrdším než byli ostatní. Byl jsem vždy ve školách největší
grázl. Samej průser. Snížený známky z chování. Dokonce mě vyhodili i ze
střední. Neuznával jsem autority a žádnej řád. Ve finále to dospělo k tomu, že jsem odešel z domu a skoro deset let neměl kontakt ani s mámou.
Proto, když přede mnou někdo vysloví slovo rodina, běhá mi z něj mráz
po zádech.
Dnes, když v ruce držím ultrazvukový obrázek svého dítěte, mám obavy,
jaké jsem v životě nikdy neměl. Obavy, že selžu. Přál jsem si holčičku.
Tak nějak jsem doufal, že ji nebudu muset učit být správným mužem. Ale
protože život nám chystá vždy ty nejtěžší zkoušky, tak samozřejmě čekáme
kluka. Budu ho muset naučit něco o autech, jak doma opravovat věci a
jak se holit. Vše, co tátové své syny učí. Vše, co já se musel naučit
sám. Chci mu být dobrým otcem. Ze všeho nejvíc na světě si přeju, abych
tuhle etapu svého života nepodělal.
Budu táta. Mám velkou radost, ale bohužel nemám ani nejmenší tušení, co
opravdu to slovo znamená...
@bullmonde
