Ležím na stráni, stádo se pase pár desítek metrů pode mnou. Ať už to
řeknu komukoliv – „Pasu teď ovce…“ – reakce je vždycky stejná. „Proč?“
ptají se mě. A já mám důvod velmi dobrý, jen o něm nemluvím úplně ráda.
Tak holt říkám, že je to dobrá práce a že je tu klid.
Učím se tu slova, která jsem v posledních jedenácti letech nějak
pozapomněla. Slova jako silná. Dokážu. Šťastná. Jednou už jsem dokonce
zahlédla v koutku mysli i jednorožce v podobě krásná. Tahle slova se ke
mně vracejí, zatímco stavím ohrady a přeháním ovce na novou pastvu. Když
nosím kanystry s vodou a když natáhnu ruku k Ester (to je ta s černou
hlavou a dvěma béžovými skvrnami na tváři) a ona mi poprvé ožužlá prsty.
Ale když mi někdy ovce utečou a já do tmy běhám celá splavená po
svazích, vracejí se jiná slova. Neschopná. Nedokážeš. K ničemu. Myšlenky o tom, že jsem pasení měla v posledních letech zakázané správně, když to očividně nezvládnu, mi omotávají kotníky… a to se potom ovce
honí těžko. Ale čím déle jsem tady – čím déle nejsem tam – tím dřív
přichází chvíle, kdy se zastavím, zaryju paty do země a natáhnu se
zpátky pro ta první. Silná. Statečná. Dokážu, do háje. A ono to jde.
Ještě je jedna skupina slov, která se tu učím. Patří do ní třeba týral,
týraná. Násilí. Učím se je vyslovovat, ale nejde to lehce. Asi jen
málokdo se chce cítit jako oběť. Navíc (tím spíš, pokud domácí násilí
není převážně fyzické) je těžké si přiznat, že k němu docházelo či
dochází. Někdy je těžké si toho i jen všimnout, šrouby se utahují
pozvolna, voda se ohřívá po setinách stupně, sebevědomí mizí navrtaným
dnem po kapkách… A za několik let člověk najednou stojí v rohu, lokty
přitisknuté k tělu a má pocit, že se nemůže pohnout. Potom má dvě
možnosti. Buď zůstane na místě, aby nakonec uvnitř pomalu umřel, nebo si
vezme svůj život zpátky a prostor k němu si najde jinde. To, že jsem
zahnaná do kouta, jsem věděla už dávno, ale teprve na jaře, po měsících
cukání a ohledávání pout jsem prostě škubla vší silou a utekla.
Svět je vratké místo, když náhle nemáte jistotu svých pout. Země je
nejistá, a i když se člověk tváří statečně, má strach z každého dalšího
kroku. A tak jsem do toho instinktivně vletěla po hlavě a skočila po
možnosti po letech zase pást. Měla jsem pocit, že mi to pomůže. A taky
pomáhá. Učím se zodpovědnosti za sebe samu – a navíc i za stádo. Práce
rukama čistí mozek. Na vyléčení jiných důležitých orgánů je potřeba čas.
A času… času je tady u ovcí víc než dost.
@Judith_Random
