Neumím mluvit o vážnejch věcech. Mnohem lehčí je trousit cynický
poznámky a vtipy nebo významně mlčet. To ale funguje jen někdy. Třeba do
chvíle, než se na tebe tvůj muž podívá a ty chceš říct, jak moc pro
tebe znamená, jenže ono to najedou nějak nejde. Nebo když ti někdo
odejde tam, odkud se už nikdy nevrátí a ty ani neumíš říct, jak to bolí.
Je to jako vdechovat cigaretovej kouř a nemít už nikdy možnost ho
vydechnout. Držet ho v plicích, dokud se nezačneš dusit. A tak jsem se
naučila chápat, že když neumím mluvit, musím psát.
Psaní básniček je v zásadě nevděčná
činnost. Pokud dobře vím, zatím nikomu nepřineslo slávu, uznání nebo
nedejbože finanční zisk. Ale to nevadí. Ani jedno z toho se ani neblíží k
důvodu proč píšu.
V něčem tak každodenním jako jsou slova je větší síla, než se na první
pohled může zdát. Jazyk totiž pojmenovává, třídí. Dělá svět
srozumitelným. A je to srozumitelnost, kterou všichni potřebujeme.
Vytržení smysluplnýho celku z hmoty neustále proudících beztvarejch
myšlenek, kterýma nás život denně zahrnuje.
A tak, když píšu, je úplně jedno, jestli jsou čárky na správným místě,
jestli syntax dává smysl, ani jestli výsledek pochopí okolí. Tohle je
můj svět, můj kousek čistýho papíru, moje šance na malou, malilinkou
katarzi a hlavně šance vydechnout zadržovanej kouř. Podívat se na něj,
jak nehybně leží v řádcích. Přečíst si po sobě, co mě tlačilo na plicích.
Život ve svojí ochromující celosti se najednou pokorně smrkne na
písmena a slova.
Píšu už léta, pořád ještě neumím mluvit o vážnejch věcech. Už si to
vlastně ani nepřeju. Naopak občas doufám, že takových jako jsem já
přibude. Ono totiž někdy není na škodu zamyslet se, zavřít pusu a
vydechnout v tichosti svoje myšlenky na papír, dřív než stihnou třeba
někomu ublížit.
@JullmaPravdu
