Je to měsíc, co jsem odjela na týdenní zážitkovou akci do
slovenských hor. Na chatu bez elektřiny a s vodou ze 150 metrů vzdálené
studánky. Ze 34 účastníků jsem na začátku znala jen kamarádku a
jejího přítele, kteří akci pomáhali organizovat.
Organizátoři pro nás připravili nabitý program, který nám měl pomoct se navzájem poznat. Většina lidí měla vypnuté telefony kvůli
úspoře baterie, nikdo nekontroloval maily ani messenger, byli jsme odříznutí od zbytku světa, to skutečně důležité bylo
přinést vodu a přiložit do kamen. Společné aktivity a relativně tvrdé podmínky nás nečekaně brzy stmelily
ve skvělou partu.
Nařízení organizátorů na konci třetího dne, ať vyplníme hodnocení
ostatních členů naší simulované vědecké polární expedice a označíme dvě
osoby, jež jsou přínosem a čtyři, které mají stanici opustit, tak
zapůsobilo jako ledová sprcha. Lidé se k tomu stavěli různě, ale nikomu to nebylo příjemné.
Dostali jsme hodinu na sbalení svých věcí, s tím, že po sečtení výsledků
budou muset vybraní jedinci opustit chatu bez prodlení. Ve vzduchu bylo
cítit napětí. Začali jsme se rozčilovat, plánovat sabotáž programu,
pomstu organizátorům, nakonec převážil názor, že ať vyberou kohokoliv,
ostatní půjdou za ním.
Při čekání na výsledky vytáhl jeden z účastníků kytaru a začali jsme
zpívat. Byl to neskutečně silný moment. Zpívalo se i večery před
tím, ale nikdy ne takhle. Věděli jsme, že nás organizátoři chtějí
podrobit tlaku vyvést z rovnováhy a snad na protest jsme proto začali
zpívat ty nejveselejší písničky, smát se a navzájem se tak podporovat.
Začali nás po jednom odvádět pryč z pokoje, nikdo se nevracel.
Slavíky z Madridu vystřídaly písničky jako Sbohem, galánečko, Zítra
ráno v pět a nebo Řekni, kde ty LIDI jsou.
Postupně nás všechny odvedli před komisi, která většinu lidí
včetně mě vyzvala k okamžitému opuštění chaty.
Odcházela jsem nocí sama s krosnou na zádech určeným směrem. Asi po 200 metrech mě přivítal obrovský táborák, kolem kterého už stáli ostatní vyvrženci. Vyvolení, kteří
zůstali na chatě, dostali na výběr a skutečně do jednoho přišli za námi.
Pro mnoho lidí, včetně mě, zůstal tenhle večer jedním z nejsilnějších
momentů celého týdne. Lidé, kteří si byli před třemi dny naprosto cizí,
se dokázali semknout, pomáhat si a nezištně obětovat své pohodlí na
důkaz sounáležitosti. Navíc jsme se shodli na tom, že kdyby začátek
večera nebyl tak nepříjemný a vypjatý, nikdy by z toho to dobré silné
nemohlo vzejít. A to je asi to hlavní, co jsem si z celé akce odnesla. Přestože se jednalo
jen o simulovanou událost, uvědomila jsem si, že ty skutečně silné a
šťastné chvíle by bez těch špatných možná ani nevznikly.
@skodoliba
