Když mi bylo deset, dostali jsme za úkol sepsat, jak vidíme sami sebe za
20 let. Po dlouhých úvahách jsem opustila myšlenku „budu žít v Irsku,
můj muž bude Angelo Kelly a všechny holky ze třídy mi budou fakt hustě
závidět“ a sepsala dost jednoduchou představu. Škola, práce, nějakej ten „tatínek", dvě tři děti a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Nakonec jsem se v představách fakt rozšoupla a do wishlistu připsala i
obrovskýho slovenskýho ovčáckýho psa.
Dneska je mi o 20 let víc. Škol mám rovnou několik, práci občas sama
sobě závidím a s potenciálním „tatínkem“ žiju více než tři roky. Už ale vím,
že děti nebudou. „Neobjasněná neplodnost,“ říkají doktoři. Dvě slova
dokázala celej můj promyšlenej životní plán smést do jedný malý ubohý
hromádky.
Pomalu se s tím učím žít. Vídám se s kamarády, hledám si nový koníčky, v
práci ze sebe vydávám to nejlepší a snažím se netrápit tím, že mi
cizí i známí lidé dávají dobře i zle míněné rady o tom, že bych měla
začít rodit, dokud není úplně pozdě.
A při tom všem mi nezbývá než věřit. V zázračnou západní medicínu. V to,
že dokážu najít jinej smysl života, pokud zázračná západní
medicína selže. A taky v to, že lidí, které uslyším říkat „vykašli se už na tu kariéru, ty snad nechceš děti?“, bude kolem mě míň a míň.
Alžběta
