Prvorozený syn
se narodil předčasně, všechno vypadalo v pohodě, ale v 10. měsíci
dostal těžkou infekci, málem jsme o něj přišli. Lékaři mu
diagnostikovali DMO dětskou mozkovou obrnu.
Na
co jsem tehdy myslela? Nějak jsem to neměla čas
řešit, protože začal kolotoč nemocnice, lékaři, rehabilitace, lázně.
Radovala jsem se z každého zlepšení. Bylo "štěstí", že syn zůstal v
pořádku mentálně, postižení se týká pouze pohybového aparátu.
Od
začátku jsem měla velkou oporu v manželovi, v rodině. Opravdu zoufalá
jsem byla jen třikrát. Když dostal v šesti letech první epileptický
záchvat. Když mu v jedenácti našli aneurysma v mozku. A když jsem 3x
potratila a zjistila, že už nebudu mít další dítě. Tehdy jsem si sáhla
na dno a musela to řešit přes psychiatra. A to jsem si do té doby
myslela, že zvládnu všechno.
Synův zdravotní stav se naštěstí stabilizoval, zvládal školu, odmaturoval ... to byl nejkrásnější moment.
Co
bude dál? Člověk musí hrát s kartami, které mu život rozdá. Jsem ráda,
že mám hodného muže, že je syn šťastný a spokojený. To je největší
odměna. A že máme štěstí na lidi kolem, doktory, učitele, asistenty,
přátele.
Ilona
