Měli jsme dědu. Jako z pohádky. Moudrého a milujícího. V 85 letech mu objevili rakovinu. Prognóza? Tři měsíce života a kolostomický vývod, který z normálního umírání dělá peklo.
Dědu jsme si vzali domů. Všichni nám to rozmlouvali. Že ať ho necháme v lékařské péči. Proč? Byl přece náš! Nechtěli jsme, aby umřel v nemocnici nebo v nějakém zařízení. Věřili jsme si, že to zvládeme.
Začal boj. Starat se, ošetřovat, prát,
vařit, povídat si, brečet, nespat, stále měnit vývod, třikrát denně, v noci, ve svátek, na Štědrý
den. Věděli jsme, jak to skončí, jen jsme nevěděli kdy.
Nakonec to trvalo jedenáct měsíců. Přišel konec. Loučili jsme se, drželi se
za ruce. Děda odešel v klidu a míru. A my? Zvládli jsme to. Vzalo nám to spoustu energie. Dalo nám to pochopení smrti a vyrovnání se s ní.
Šli bychom do toho znovu? Určitě. Bezpochyby. Dnes s odstupem času to bereme
jako nejlepší, co jsme mohli zažít. Vím, zní to divně. Nepřeji to nikomu. Ale když to má být, tak takhle. Alespoň my tak
dobrovolně volili.
@Tapr20
