Všichni v páru to znají. Prostě někdy přijde čas, kdy ten druhý od
vás někam odjede. Může to být pracovní cesta, dovolená, návštěva rodičů nebo
cokoli, díky čemu se stanete dočasně single.
Když je to v prvních letech vztahu, tak si nechcete ještě přiznat, že se
na to i svým zvrhlým způsobem těšíte. Po 35 letech si to přiznáte
zcela. Ne, že by vám ten druhý vadil, to určitě ne, ale je to pro vás
dobrodružství. Plánujete, co vše budete dělat, kam půjdete a jsou to
vlastně i takové vaše malé prázdniny.
Pak to přijde, partner odjíždí, máváte mu. Vrátíte se domů, sednete si do křesla a … je to divné. Ticho, nikde nikdo. Co teď. Jo, jdete na
nákup. Jste zpět s pamlsky, pustíte televizi, notebook na stole, mobil
na kolenou. Všechno sníte. Co dál? Proladíte 250 programů, obvoláte
známé, kam byste mohli zajít, nikdo nemá čas.
Pak nazujete boty a vyrazíte na každodenní dlouhou vycházku. Jediné, co
je jiné, že jste na ní sami. No a tak jde den za dnem. Stále si namlouváte, že se někam vrhnete a
budete dělat to, co neděláte, když jste ve dvou. Pak se přistihnete, že
zapnete před půl sedmou Ulici. Strašný. Jsem tak starej? Ne. Máte svoji
cestu, která je daná. Cestu dlouhého života s
někým, koho máte rádi, a který vás takhle
zformoval.
Prostě ten svůj život máte poznamenaný zvyky. Tím, že je neměníte, když
jste sami, tak si vlastně přiznáte, že vám ten váš svět ve dvou takhle
vyhovuje a těšíte se, co ještě na té společné cestě zažijete a
poznáte.
@Tapr20