„Jsem těhotná,“ oznámila mi s úsměvem jednu zářijovou neděli. Když jsem pochopil, že si nedělá legraci, radostí jsem začal bláznit. Uklidnil jsem se až za pár minut a mohli jsme vše v klidu probrat. Zjistil jsem, že sama to věděla už od předchozího dne, ale protože jsme měli v plánu celodenní kurz první pomoci, ze kterého jsem byl dost nervózní, nechtěla mě ještě víc rozhodit. Statečně schraňovala tu informaci v sobě a čekala na ideální moment, abych byl schopný ji přijmout.
Podobně probíhaly i následující měsíce. Zatímco já se lehkovážně bavil myšlenkou, že budu tátou, aniž bych pořádně tušil, co to obnáší, ona už fakticky přijímala roli nastávající mámy. Nevolnosti, rostoucí břicho a s tím spojený diskomfort, bolesti zad, oteklé nohy, diskuze na eMimino.cz, moje hloupé vtipy. Vše snášela s pokorou a trpělivostí. Nestěžovala si a odmítala zvláštní péči. Každý večer usínala na gauči u televize a já ji dlouhé minuty mlčky pozoroval. Začalo mi docházet, jak moc je statečná. Blížící se porod pro mě znamenal příchod potomka, se kterým bude legrace, ale pro ni to měla být jedna z nejtěžších životních zkoušek, na kterou se není možné připravit.
Pak přišel den D a mnohonásobně předčil naše očekávání. Bohužel negativně. Více než 20 hodin jsem pozoroval její tělo zmítané nekonečnými kontrakcemi. Byla vyčerpaná a já bezmocný. Mohl jsem ji jen držet za ruku a mezi kontrakcemi šeptat uklidňující slova. Bojovala. Když jsem jí zpíval naši písničku, se zavřenýma očima pobrukovala do rytmu. Vybavily se mi mé nářky, když jsem přišel domů z fotbalu s rozbitým kolenem. V duchu jsem se hrozně styděl.
Myslel jsem, že to nikdy neskončí, ale ona se nevzdávala. Když nám porodní asistentka oznámila, že už se to skutečně blíží, našla v sobě další dávku síly a dokázala to. Den před Dnem matek se stala mámou zdravého syna. Nestala, vybojovala si to. Ukázala mi, jak vypadá skutečná oddanost, a já ji za to obdivuju. Jsem na ni pyšný. Moje hrdinka.
@Proste_Karel