První panenku na hraní jsem dostala, sotva jsem se naučila chodit.
První kočárek, ve kterém jsem ji vozila, přišel jen o něco málo
později.
„Jen počkej, až budeš dospělá a budeš mít vlastní děti,“ slýchávala jsem
na každém kroku od všech, rodiči počínaje a sousedkou konče.
Celé mé dětství provázely hry na princezny a prince a na maminky a
tatínky, kteří se společně starali o miminko a až v pubertě nastalo
období vzdoru, kdy jsem tvrdila, že děti mít nikdy nebudu. Tenkrát jsem
ještě netušila, že to nejspíš bude pravda.
Bylo mi šestnáct, když jsem se poprvé zamilovala do holky. Trvalo mi
další čtyři roky, než jsem se s tím srovnala. V představách o
budoucnosti, ve kterých jsem v dětství viděla prince na bílém koni,
začala figurovat princezna a tatínka k miminku vystřídala maminka.
V televizi neustále slýchám, jak populace stárne, rodí se málo dětí a
národ vymírá. Politici si lámou hlavy s tím, jak porodnost zvýšit,
vymýšlejí všemožné dávky a úlevy a do televize lamentují, že by ženy
měly mít víc dětí. A pak se ozve žena jako já, která nemůže otěhotnět
přirozenou cestou, i když po dítěti touží a politici řeknou „Ne, ty ne.
Tvoje děti nechceme.“
Ženy jsou od dětství připravovány, že se stanou matkami, ale protože mám
partnerku a ne partnera, tato možnost je mi upírána. Svobodné ženy a
ženy žijící v registrovaném partnerství nesmí v České republice
podstoupit umělé oplodnění. Nezbývá mi, stejně jako tisícům dalších žen,
než doufat, že se současná legislativa změní.
„A co děti, plánuješ? Už máš přece taky na čase.“
Já vím, paní sousedko, já vím. Ale aby to bylo možné, budu k tomu
potřebovat podporu a pomoc i od vás.
@princessdomik